Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Stojí za shlédnutí. Mezi tučňáky v Antarktidě!

 

 

Zajímavá analýza možné budoucnosti lidstva

Stojí za přečtení všem, kteří přemýšlejí o světě.

 

 

 
Rama s nama
Článek stručně a precizně vysvětluje, jak nepatrný je rozdíl mezi umělou hmotou a tolik propagovanými margaríny.
Převzato z WM magazín:http://www.mwm.cz 
Všechno, co bychom měli vědět o transfigurovaných tucích.

Oč jde a jak to začalo..

Transfigurované mastné kyseliny (anglicky trans-fats) jsou určité druhy nenasycených tuků (mohou být mono-nenasycené nebo poly-nenasycené).

Transfigurované tuky se v přírodě vyskytují v nevelkém množství v masu a mléčných produktech. Tyto přirozené látky ale nepředstavují žádný problém.
Transfigurované tuky z regálů v obchodech s nimi ovšem nemají mnoho společného. Jsou vytvořené průmyslově částečnou hydrogenací rostliných olejů a živočišných tuků. Tento chemický proces byl vyvinut na počátku 19. století a první výrobek zpracovaný touto metodou poprvé přišel do prodeje v roku 1911 pod názvem Crisco.

Na rozdíl od přirozených nejsou transfigurované tuky potřebné, a také nejsou právě prospěšné zdraví. Konzumace transfigurovaných tuků pětkrát zvyšuje riziko koronární srdeční choroby. Zdravotníci proto celosvětově doporučují omezení spotřeby transfigurovaných tuků na stopová množství. Transfigurované tuky získané částečnou hydrogenací olejů jsou obecně považovány za mnohem horší než přirozené.
 
A teď je to zajímavé…

Margarín byl původně vyroben jako krmivo, po němž měli rychle přibývat krocani. Ty ale místo toho zabíjel. Ovšem lidé, kteří předtím vložili do výzkumu všechny své peníze, chtěli aby se jim vrátily, a tak dali hlavy dohromady a uvažovali, co udělat, aby je dostali zpět.

Původně to byla bílá hmota bez chuti a zápachu, takže do ni přidali žluté barvivo a umělou příchuť, a začali to lidem prodávat místo másla.

Tak co, chutná?

ZNÁTE rozdíly mezi transfigurovanými tuky (margaríny) a máslem?

Obojí má stejné množství kalorií.
Máslo má, při 8 gramech oproti 5 gramům v margarínu, o něco více nasycených tuků.
Máslo podporuje vstřebání mnoha dalších živin z jiných jídel.
Máslo má spoustu nutričních výhod, zatímco margarín jen pár a to ještě přidaných chemiky! Máslo chutná mnohem lépe než margarín a může povznést chuť ostatních jídel.
Máslo tu je po staletí, ale margarín méně než 100 let.

A teď o transfigurovaných tucích....

Margaríny obsahují velmi mnoho transfigurovaných mastných kyselin (některé přes 50% ... a ví někdo, CO je těch zbývajících 50%?)

Podle poslední studie Harvard Medical, může konzumace margarínů, ve srovnání s těmi, které konzumují stejné množství másla, zvýšit počet onemocnění srdce u žen o 53%.

Zvyšují celkový cholesterol a LDL (to je ten škodlivý cholesterol) a snižují HDL cholesterol, (prospěšný cholesterol).

Až pětinásobně zvyšují ohrožení rakovinou.

Snižují kvalitu mateřského mléka.

Snižují odpověď organismu na antigen (imunita).

Snižují odezvu těla na inzulín.

Ale co je nejhorší ....

Margarínu chybí pouze jediná MOLEKULA – aby z něj byla 100% umělá hmota!!!

To poslední by samo o sobě mělo postačit k tomu, aby se soudný člověk ihned a do konce života vystříhal konzumace jakékoli formy „umělých jedlých tuků“, a čehokoli jiného, co prošlo hydrogenací.
Transfigurované tuky jsou nepřirozené, a proto je tělo nikdy nemůže strávit a spotřebovat ve formě energie. Ale ani správně vyloučit. Hromadí se v něm, lepí se na buňky, které dusí. Ucpává to arterie, ztučňuje játra a bez ohledu na tělesnou námahu nebo cvičení s tím nic neuděláte. Takže mrtvice, infarkt, selhání jater nebo ledvin nebo rakovina číhají hned za rohem.

Nevěřte?

Zkuste tohle:

Kupte vaničku umělého jedlého tuku, otevřete to a nechte někde venku ve stínu nebo v garáži. Po několika dnech pozorování si povšimnete několika věcí:

* nepřiblíží se k tomu žádní hlodavci, žádný hmyz, ani otravné octomilky, ba ani švábi;

* ani po letech se to nezkazí a nezačne jinak páchnout;

* nemá to žádnou výživnou hodnotu, takže to nic nebude žrát a nic na tom ani v tom neporoste;

* dokonce i plísně a mikroorganizmy se tomu vyhnou (a to už je co říct!!).

Proč to nic živého nechce? Protože to je z 99.99% plast, který život zabíjí!!

Co takhle rozpustit si na pánvi kelímek od jogurtu a namazat si to na topinku? Ne? Tak proč jíte margaríny?

Pamatujte: COKOLI zabíjí život, zabíjí i VÄS .... jen pomaleji.

Poznámka lékaře nakonec

Konečně to nějaký chemik napsal. Rád bych k tomu dodal, že pokud vyšetřuji pacientky s podkožními lipomy a celulitidou na ultrazvuku, shodně odpovídají, že jí pouze umělé tuky, že žijí „zdravě“. Po pravdě, s takto zdravě žijícími ženami je vhodný jen čistě profesionální kontakt. Jejich tělesné schránky totiž připomínají živoucí mumie.

Kdyby kdysi zvýšili příjem těchto umělých tuků v jídelníčku některých komunistických prominentů, byli by dokonale nakonzervovaní, takže by se k posmrtnému uchování jejich pozůstatků nemusela stavět nákladnou technikou vybavená mauzolea. (MUDr. Studnička)
Vliv margarínu na lidský organismus

Většina odborníků na výživu dnes prohlašuje, že obyčejné máslo je lepší - pokud ho jíme s mírou. Není pochyb o tom, že máslo je přírodní produkt, zatímco margaríny musí být vyráběny složitým technologickým procesem a nejsou tedy přírodním tukem. Margarín by zůstal bez vydatné pomoci barviv a jiných přísad nevábnou šedivou hmotou. Do másla, na rozdíl od margarínu nemusí být vitamíny přidávané uměle. Máslo obsahuje přírodní vitaminy ze kterých jsou nejdůležitější A a D. Vitamin A je potřebný pro dobrý zrak a zdravou pokožku a navíc je důležitý antioxidant. Vitamin D podporuje vstřebávání vápníku, důležitého prvku pro zdravé kosti a zuby.
 
 

 

 

Dostala jsem nesmírnou zlost.

 

 

 

http://www.freeglobe.cz/Articles/407-pripad-nepovsimnute-knihy-havel-udaval-
zidy-a-schwarzenberg-pouzival-k-praci-vezne-z-tabora-v-letech.aspx

Případ nepovšimnuté knihy.

Tomio Okamura

 

 Buďme politicky nekorektní
 Co to je takzvaná politická korektnost? V praxi to je pravidlo politiků a
 médií neříkat nepříjemné pravdy. Důležitá je společenská nezávadnost. Úmysl
 je dobrý, intelektuálové mají pocit, že tak zmírní pnutí ve společnosti. Jenže dobré úmysly často opravdu vedou do pekla.
 Pokud dnes roste podpora takzvaných extrémistů, pak je to tím, že jako jedni
 z mála říkají nahlas to, co si většina z nás myslí. Bez včasné diagnózy
 nejde léčit - řekl by lékař a hledat nápravu, když úmyslně přehlížím
 příčiny, je nemožné. V případě českých "extrémistů" pak rozhodně nejsou
 řešením zákazy.
 Svoboda projevu je pro každého - byť by ten člověk říkal sebevětší blbost.
 Řešením je otevřená a věcná diskuze, bez nálepkování a shazování
 diskutujících.
 Otázkou také je ochota příčiny hledat. Spousta takzvaně obecně prospěšných lidskoprávních organizací žije právě z toho, že tyto problémy existují.Jejich likvidace by existenčně ohrozila i je. V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti,
 kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská  přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se
 nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství. Naopak. A to drtivou
 část veřejnost štve. Oprávněně.
Tohle je problém. A je to problém i těch pracujících a slušných Romů. Ještě na počátku devatenáctého století se Češi styděli mluvit na veřejnosti
 česky a Čech byl totéž co lokaj nebo služka. Teprve Němci inspirované
 národní obrození začalo postupně Čechy nutit, aby sami hledali důstojné
 místo ve společnost jako Češi. Ostatně - pamatujete, jak po revoluci v
 německých a  rakouských obchodech visely cedulky "Češi nekrást!"? Byl to
 rasismus? Ne.
 Jen přirozená reakce na české zloděje. Dnes už německé obchody české
 zákazníky vítají s nadšením a v češtině jsou už úplně jiné cedulky. To, že
 Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani
Turků. To je v # # prvé # # # řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí
pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly
s hodnotami ve všech civilizovaných zemích. V Japonsku mě považovali za
 méněcenného pro můj moravskokorejskojaponský původ. Naštěstí mě tam  nedostali do rukou žádní "lidskoprávníci". Jen táta s mámou mně vysvětlili,
že důležité je, co po člověku zůstane, co udělá pro společnost a ne to, jak  vypadá. Moje odlišnost se mi stala motivem k práci - ano, jsem jiný a chci vám ukázat, že jsem ne stejný, ale pokusím se být lepší.
 Nikoli Čechové, Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání
 jako národa, který může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný. Staří Cikáni bývali skvělí koláři, muzikanti nebo kováři. Jak to, že dnes
 nevíme  o jediném romském uměleckém kováři? Proč ve filharmonii není jediný
Rom? Pokud takový je, proč své řemeslo nepropaguje, nepřitahuje další romské
 žáky, proč nevystavuje na tržištích nebo uměleckých výstavách? Čest výjimkám, jako  jsou světově uznávaní muzikanti ze svitavského Točkolotoče. Pokud se tu a tam doslechnu o populárních Romech, tak je to
boxer nebo polský mistr v  kickboxu.
 Bojová umění jsou dobrá pro vlastní relax, ale stěží nahradí smysluplnou
práci pro společnost. Nenahradí tvorbu kultury rovnocenné s těmi ostatními.
 Včerejší svět i ten dnešní v civilizovaných zemích byl a bude světem práce.
Na tomto poli je třeba, aby Romové začali vynikat a vydobyli si uznání. Náš
 svět je světem techniky, kultury a vzdělání. I na tomhle poli musí mít
 Romové ambici vyniknout.
 Ale není to nutné. Dobrý cikánský zedník mi bude vždy milejší a veřejnosti
 prospěšnější, než bílý zloděj s vysokou.
 V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že
 je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že
 Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit  jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice. Abychom nepsali jen o jedné minoritě - jednou z těch dnes opravdu diskriminovaných menšin v u nás jsou muži. Není to vtip. Politická
 korektnost všechny nutí tvářit se, že ženy jsou ve všem stejné a v mnoha
 věcech daleko výkonnější a lepší než muži, ale muži je utlačují. Přiznám
 svůj obdiv ženám, které tuhle pozitivní diskriminaci odmítají.
 Nejhanebnějším příkladem je české soudnictví. Těžko říct, zda je to tím, že
na soudech je většina soudců žen, ale statistickým faktem je, že drtivá
 většina dětí jde do péče matek. Ve světě  se při rovnocenném postavení  partnerů automaticky nařizuje střídavá péče. Dítě chtěj nechtěj totiž  vždycky má rodiče dva - mámu i tátu. Když chybí jeden, tak je to pro člověka
 obvykle doživotní psychický průšvih. Vím, o čem mluvím, jsem bohužel
rozvedený, ale o syna se ženou staráme dnes a denně společně.
Neumím si představit, že by to bylo jinak. Zaplať pámbůh.Tady se dostáváme k rodině. Bez dětí se neobejdeme. Někdo na ty důchody  vydělat musí. Bez ohledu na sexuální rovnoprávnost, stát musí rodinu  propagovat. Mám na mysli rodinu plnohodnotnou - tedy rodinu s dětmi a s tátou a mámou.
 Ne proto, že jsem křesťan, ale prostě proto, že jinak tady za pár let  nebudeme. Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě plnohodnotná rodina  nejsou a být nemohou. To je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s dítětem mohou být fajn, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte   mi proboha, že vám druhá nebude chybět.
Rodina s dětmi a budoucnost dětí je motiv, aby lidé položili za svou zemi život. To je to, co nám dnes tak chybí (a třeba muslimům přebývá). Je to motiv  starat se o věci veřejné, protože to, jaký vybudujeme stát, tak v takovém státě  naše děti budou žít. Je to silný motiv pracovat lépe a bojovat proti  zlu. Zlu, jakým je například ostudná politická korektnost.

 Tomio Okamura
# #
# #
# #
#

 

Tato zprávička mne jako 60let včelařícího človíčka velice zaujala. Je zajímavé, že celá příroda by se zcela dokonale obešla bez člověka, který na té naší matičce Zemi velice moc a stále více překáží.

Einstein měl pravdu: Kolaps včelstev ohrožuje potravinovou bezpečnost

 
 

Ke krizi včelstev se dosud přistupovalo jako ke speciálnímu problému. Ale když index cen potravin počítaný podle metodiky OSN dosáhl historického maxima, je urgentně třeba udělat si jasno v tom, zda epidemie může dále zhoršit globální potravinovou bezpečnost.

Takřka třetina světové zemědělské produkce závisí na opylení živými orgamismy, z největší části včelami. Tyto plodiny zajišťují 35% všech kalorií, které z potravy získáváme, většinu minerálů, vitamínů a antioxidantů, a jsou základem gastronomie. Avšak včely znepokojující rychlostí vymírají - nebo jsou hubeny.

Fenomén nazývaný "Colony Colapse Disorder" (CCD) - česky zhruba: syndrom kolapsu včelstev - byl už popsán mnohokrát. Není dosud přesně známo, zda fakt, že tolik včelstev jednoduše nepřežije zimu, je způsoben parazity, viry, použitím pesticidů poškozujících nervový systém mladých včel, nebo synergickým působením všech zmíněných destruktivních sil.

Zatímco dosud byl kolaps včelstev vnímán jako dílčí problém, v souvislosti s nedostatkem obilí, který přispěl ke vzniku revolucí na Středním Východě, se stává velmi potřebným zjistit, zda může včelí epidemie ještě víc narušit globální potravinovou bezpečnost.

Společnost Rabobank působící v oblasti agrobyznysu tvrdí, že podíl včelstev v USA, která nedokážou úspěšně přezimovat, se zvýšil z historické normy 10% na nynějších 30-35%. V Evropě činí tento podíl 20% nebo víc a stejný vzorec se objevuje i v Latinské Americe a Asii.

Albert Einstein, který rád formuloval odvážná tvrzení (často mylná), pronesl i slavnou větu, že "pokud by včely zmizely z povrchu země, člověku by zůstaly pouhé čtyři roky života".

Takový "apokalyptický scénář" je přehnaný, tvrdí Rabobank. Plodiny jako kukuřice, pšenice a rýže patří mezi trávy opylované větrem.

Nicméně opylení živočichy má zásadní důležitost pro ořechy (ovšem to neplatí pro u nás běžně pěstované ořechy vlašské, lískové, ani pro jedlé kaštany, všechno plodiny větrosnubné - pozn. KD), melouny a různé bobule, a hraje různě důležitou roli u citrusů, jablek, cibulí, brokolice, brukví, cuket, baklažánů, paprik, okurek, rajčat (ta jsou při pěstování venku převážně samosprašná - KD), avokád, kokosů a bobů, stejně jako u kávy a kakaa. Právě tyto plodiny představují nejrychleji rostoucí a nejcennější část globálního zemědělského trhu. A zhruba 80-90% potřebného opylení zajišťují domestikované včely medonosné. Můry a motýli postrádají schopnost opylovat velké plochy.

Počet včelstev klesá až k bodu, kde poměr je nebezpečně nevyvážený, a nejextrémnější situace panuje v USA. Výnos opylovaných plodin se od od roku 1961 zčtyřnásobil, nicméně počet včelstev klesl na polovinu. Počet včel na hektar poklesl takřka o 90%. Počet včelstev v USA klesal dokonce už předtím, než udeřila epidemie CCD, a sice kvůli levným dovozům asijského medu, které poškodily americké včelaře. Podobná situace nastala i na trhu vzácných zemin, když Čína v 90. letech zaplavila svět levnými importy. K takovým věcem dochází, jestliže se s volným trhem zachází zcela bezstarostně.

Čína má své vlastní problémy. Pesticidy používané v hrušňových sadech v 80. letech vyhubily včely v některých částech provincie Sečuan. Plodiny jsou tam teď opylovány ručně s použitím péřových štětečků, což je pracný proces, zatímco jediné včelstvo může opylit až 300 milionů květů za den.

Německo, Francie a Itálie zakázaly některé pesticidy, zejména neonikotinoidy, které poškozují paměť včel.

Sdružení britských včelařů (British Beekeepers' Association) vyzvalo k "neprodlenému přehodnocení" použití těchto chemikálií v obavě, že bez toho by během jedné dekády mohlo dojít ke kompletní ztrátě všech včelstvev. Podobné výzvy zaznívají i z USA. Laboratoř amerického ministerstva zemědělství nalezla důkazy o tom, že i nízká hladina těchto pesticidů snižuje odolnost včel vůči fungálním patogenům. Dokumenty, které unikly z EPA, potvrzují, že cloahianidin používaný k moření kukuřičného osiva je "vysoce toxický" a může pro včely představovat "dlouhodobé riziko", a že předchozí testy byly chybné.

Rabobank vyzývá k přelomové změně v globálním přístupu k tomuto problému, a mezitím k zavedení přísnějších pravidel, tak aby včelaři nemuseli bojovat sami; mělo by se začít omezováním použití pesticidů v době denního světla, kdy včely sbírají potravu.

Mizení včelstev představuje bezprostřednější hrozbu než globální oteplování, a lze je vyřešit, jenže zatím se sotva objevilo na obrazce politického radaru. To je nepochybně omyl.

Einstein se vždycky nemýlil.

 

Podrobnosti v angličtině: ZDE

 


Odkaz na článek:
http://blisty.cz/art/57179.html
 

Děkujeme - že odcházíte
Čtvrtek, 30 Prosinec 2010 13:43 MUDr. Tomáš Lebenhart
Krize našeho zdravotnictví vrcholí. Odráží krizi celé společnosti. Lékaři rozjeli na plno akci, kdy podávají hromadně výpovědi a v době ekonomické krize žádají mnohem více peněz. Jejich ministr je chápe, leč logicky není schopen jim pár miliard na mzdy přihodit. Má je vzít zemědělcům, živnostníkům, důchodcům, policajtům, má zrušit dotace na kulturu, na výzkum...?
Moji kolegové si patrně neuvědomují, že zoufalý, chronický nedostatek peněz ve zdravotnictví sami aktivně spoluvytvářejí. Filozofie technicko-chemické medicíny, kterou ctí a praktikují, vede v důsledcích k masivnímu finančnímu krvácení. Léčí takovým způsobem, že jejich pacienti stále docházejí na kontroly, berou drahé léky (čím dál víc) a podstupují nákladná vyšetření. Nikdy se však neuzdraví! Teď nemluvím o akutní medicíně. Tam je vše v pořádku. Životy zachraňovat umějí. Ptejme se však, proč k jejich ohrožení dochází... Proč imunita obyvatelstva včetně dětí je v katastrofálním stavu? Například onkologičtí pacienti, kterých rapidně přibývá, měsíčně ze systému odčerpají desetitisíce korun. Podobně tak lidé s autoimunitními chorobami, neurologickými degenerativními nemocemi i dalšími vážnými poruchami zdraví. Moji pacienti většinou nestojí zdravotní systém ani korunu! Podávám léky, které jsou inteligentní (pojišťovny je nehradí) a nejsou příliš drahé. A tito lidé se uzdravují nebo se alespoň jejich stav lepší - a to bez chemických léků. Paní Dana s roztroušenou sklerózou v péči klasické medicíny čerpala měsíčně zhruba deset tisíc korun a její stav se plynule zhoršoval. Nyní nečerpá nic a je prakticky zdráva. Medicínský systém je v těžké krizi a jeho dny jsou sečteny. Nelze jej do blízkého budoucna financovat. Zákonitě se zhroutí. V této situaci jeho představitelé žádají více peněz za svou práci. Pokud skutečně odejdou a západní Evropa o ně projeví zájem, zaplať pánbůh. Ano krize se urychlí a o to rychleji nastane nevyhnutelná a skutečná reforma. Ta bude hodně bolet (hlavně pacienty), ale jinak to nepůjde. Vždyť vy sami svým pasivním postojem tento systém podporujete. Málokdo se chce skutečně uzdravit. Chcete být prostě zdraví a rychle, že?
Stávající medicínský systém nenaplňuje základní lékařskou strategii - prevenci. Ta je naprosto zásadní. Pokud by fungovala, málokdo vážně onemocní a lékaři by pak mohli brát v klidu třeba 100 tisíc měsíčně. Prevence nejsou tzv. preventivní prohlídky, kdy se může odhalit např. nádor. To je včasná diagnostika. Prevence je něco jiného. Pokud funguje, člověk nikdy neonemocní. Interní lékaři svým pacientům doporučují margarín, pediatři mléko, čím více očkování, tím lépe... Strava v našich nemocnicích je doslova otřesná a extrémně nezdravá, někdy přímo zabíjející. Klasičtí lékaři se absolutně neorientují v metabolických typech, nedokážou určit pacientovi jeho individuální životosprávu. Na poli myšlení panuje naprostá tma. Lékaři sami s tím mají značné problémy. Denně těžce porušují odvěký medicínský zákon: Nemocného neoslabovat! Děje se pravý opak. Imunitní systém i psychika jsou soustavně decimovány již od narození.
Celé zdravotnictví je v područí farmakologického průmyslu, který jediný z celého systému profituje. A to giganticky. Tam končí vaše penízky, kolegové. A vy to denně podporujete, vy je tam sypete. Tak co vlastně chcete? Nerozumím vám. Vůbec vás nelituji, odejděte. Já tu zůstanu. Nabízím uzdravení, nabízím skutečnou prevenci, nestojím zdravotnictví nic. Co nabízíte vy? Léky, léky, léky... invalidní důchod...
Tak nad sebou neplačte a už se konečně zamyslete. Představte si, že máte porouchané auto. Zajedete k odborníkům (do značkového servisu) a oni provedou diagnostiku a auto poštelují. Za měsíc jste zpět, protože už to zase nejede. Každý měsíc se to opakuje a vy jen solíte a solíte. Přesně tak pracujete vy. Ve staré Číně lékař ručil někdy i svým životem za zdraví svých svěřených. V lepším případě byl vyhnán. Jistě, dnes je jiná doba a tato praxe je nemyslitelná, ale nemohu si pomoci, svou logiku i morálku to mělo.
MUDr. Tomáš Lebenhart
ordinace přírodní medicíny, Klatovy
http://homeopat.mypage.cz
 K odhalení pamětní desky prof. Bílkovi ve Slaném

Citát z předmluvy z Bílkovy Učebnice obecné zootechniky(1933), který by měl viset napsaný velkými písmeny v každé pracovně výzkumného či pedagogického pracovníka. Je to výzva k nim, aby se naučili psát tak, aby to bylo srozumitelné pro všechny. Já dodávám, že by se měli naučit i mluvit tak, aby to co říkají ,bylo i pochopitelné!:

“Snahou bylo však veškeré výklady, jmenovitě statí praktika zajímajících, podati způsobem co možná jasně přístupným i průměrně vzdělanému chovateli tak, aby odstraněny byly stíny nedůvěry a často i úsměšku, se kterým dosud mnozí praktikové pohlížejí na >theorie< jmenovitě na vysoké škole naučené.”

 

 

Dovoluji si převzít tento vynikající článek ing.Navrátila,CSc., který oceňuje obrovskou práci zakladatele české zootechniky, vynikajícího pedagoga i člověka, jehož jsem měl čest být jeho možná posledním žákem, kterého vyzkoušel se slovy, tak a odcházím na odpočinek. To mu bylo 74let. Zanechal trvalou stopu, kterou si připomínám vždy, když listuji vzácnou Učebnicí obecné zootechniky (1933),jejíž jsem už ojedinělým vlastníkem.

Odkaz díla Prof. F. Bílka, DrSc. pro naši zootechniku a hipologii

 

 

Devise of work Prof. F. Bílka, DRSc. for our zootechny and hippology

Odkaz díla Prof. F. Bílka, DrSc. pro naši zootechniku a hipologii

Jan NAVRÁTIL

KCHSM AF ČZU

Souhrn, klíčová slova

Cílem příspěvku je připomenout Prof. Františka Bílka, DrSc., zakladatele československé a české zootechnikya hipologie.

zootechnika; hipologie; plemeno; kůň

Summary, keywords

Objective of our article is commemorate Prof. F. Bílka, DrSc. , founder of Czechoslovak and Czech zootechny and hippology.

zootechny, hipplogy, breed, horse

29. března tohoto roku uplynulo 30 let od úmrtí zakladatele československé zootechniky a hipologie, akademika Prof. PhDr. et MUDr. Františka Bílka, DrSc, Dr.h.c. (nar. 16.12. 1885 ve Slaném). Přesto, že byl doktorem filozofie a doktorem všeobecného lékařství (patřil k váženým a uznávaným pražským lékařům), byl vynikajícím vědcem a zootechnikem nově vznikající Republiky československé. Přednášel od roku 1917 obecnou a speciální zootechniku (od roku 1919 jako mimořádný a od roku 1923 jako řádný profesor) na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze a byl zde vedoucím Katedry živočišné výroby. Byl mimořádně vzdělaný v mnoha příbuzných vědních oborech, značný důraz kladl i na oblast historie a umění (za středoškolských studií byl jeho profesorem dějepisu a zeměpisu Alois Jirásek). Bílkova výuka v přednáškách, i teoretických a praktických seminářích, vycházela z všestranného biologického pojetí a se znalostí všech základních oborů přírodních věd. Vychoval několik generací žáků, spolupracovníků a následovníků (Tichota, Koubek, Steinitz, Michal, Richter, Lerche, Dušek st. a ml., David a další); je zakladatelem československé zootechnické Bílkovy školy. Prof. Bílek byl člověk všestranně vysoce vzdělaný a málokdo věděl o jeho zálibě v koncertní a operní hudbě, v divadle, malířství a umění všeobecně a též i v botanice a dendrologii.

Ve svém pedagogickém a vědeckém zaměření věnoval velkou pozornost, vedle historie a genetiky, tehdy novému oboru biometrii a též ji rozvíjel.

Jeho stěžejním a dosud snad nepřekonaným dílem v bohaté bibliografii je vynikající a světově ceněná “Učebnice obecné zootechniky I. a II.” z roku 1933, která bez nadsázky i ze světového pohledu předběhla dobu o půl až jedno století. Byla to první “česká učebnice biologie chovu domácího zvířectva, určená pro posluchače vysokých škol zemědělských”. Dovolím si krátce citovat z autorovy předmluvy jako doklad účelnosti, poslání, moudrosti i vznosného a krásného českého jazyka: “Snahou bylo však veškeré výklady, jmenovitě statí praktika zajímajících, podati způsobem co možná jasně přístupným i průměrně vzdělanému chovateli tak, aby odstraněny byly stíny nedůvěry a často i úsměšku, se kterým dosud mnozí praktikové pohlížejí na >theorie< jmenovitě na vysoké škole naučené.” Je škoda, že Učebnice obecné zootechniky, vydaná v roce 1933 nákladem Ministerstva zemědělství Republiky československé je k dispozici už jen v několika vzácných exemplářích. Druhé přepracované a doplněné vydání této fenomenální knihy, plánované na rok 1947, nebylo bohužel publikováno.

Je nutné připomenout, že Prof. Bílek byl v odborných kruzích světově známým a váženým vědcem. V roce 1948 byl na Mezinárodním kongresu v Miláně zařazen na 4. místo světového žebříčku předních genetiků.

Prof. Bílek začal svoji vědeckou dráhu pracemi o podílu arabské krve u lipicánů. Byl též vedoucím Výzkumného ústavu plemenářské biologie s pokusnou stanicí při hřebčíně v Kladrubech nad Labem a výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech a též zakladatelem těchto institucí.

Dalším literárním počinem jsou stěžejní kapitoly v monografiích Speciální zootechniky Chov skotu a zvláště Speciální zootechnika - Chov koní z roku 1955 a další přepracovaná a doplněná vydání 1957 a 1958. K úplnému výčtu publikační činnosti Prof. Bílka je nutné doplnit tyto další práce: Kraniologická studia domácího skotu v Čechách (1917), Česká plemena mizící a vymizelá (1926), Plemena skotu v ČSR (1930), Chov skotu a jeho čelná plemena (1954), Chov koně a jeho čelná plemena (1954).

Bezesporu největší zásluhou Prof. Bílka je záchrana kladrubských koní, kteří po rozpadu c. a k. monarchie ztratili význam pro některé nepříznivé vlastnosti (pozdnější dospívání, některé jevy příbuzenské plemenitby, přímo se často mluvilo o degeneraci apod.) a hlavně z nacionalistických a politických důvodů. Za těchto okolností se snažil Prof. Bílek přesvědčit rozhodující činitele Ministerstva zemědělství, které převzalo chov koní po c.k. vojenské správě, že by bylo nenahraditelnou ztrátou a světovou ostudou zlikvidovat kladrubského koně jako jediné naše autochtonní plemeno.Regenerační proces starokladrubského vraníka je ve světové hipologii a zootechnice zcela ojedinělý a stal se příkladem a modelem pro jiné živočišné druhy a plemena, jimž hrozí vyhynutí často způsobené činností člověka. Vlastní regenerace byla započata Prof. Bílkem až v roce 1941 ve Výzkumné stanici pro živočišnou výrobu Min. zemědělství v Průhonicích. Zde byl zřízen pokusný hřebčín, v roce 1945 byl převeden opět na Bílkův popud do Slatiňan a v roce 1951 byl hřebčín přejmenován na Výzkumnou stanici pro chov koní. Z původních starokladrubských vraníků zůstaly a byly pro regenerační práce k dispozici pouze trosky. Výchozí byli 3 hřebci - synové Sacramoso XXIX (k nim byli vybráni 2 čistokrevní starokladrubští bělouši, 1 kladrubolipicán a 6 lipicánů). Z klisen bylo k dispozici 7 čistokrevných vranek pokročilého věku a 8 kladrubolipicánek (+ 12 čistokrevných lipicánek). Regenerace by proběhla rychleji použitím několika kladrubských bělek, k čemuž po roce 1945 posléze došlo. Použití lipických klisen bylo však opodstatněno opravou některých vlastností, které lipická krev zlepšila. Zeslabení mohutnosti se mělo později eliminovat v dalších generacích hromaděním kladrubské krve. Pamětníci dokonce připomínají pak neuskutečněný záměr Prof. Bílka o použití norického hřebce, jehož výběr a nákup se v období 2. světové války neuskutečnil. Místo norické krve bylo poté využito krve fríské, což se ukázalo jako vhodnější řešení. Pozdější vědecké práce VSCHK Slatiňany, které hodnotily výkonnost, dědičnost znaků a vlastností a další ukazatele u takto vzniklého stáda kladrubských vraníků, potvrdily, že regenerační proces byl úspěšný a kladrubský vraník je zachován pro budoucí generace.

Je nutné též připomenout Bílkovu zásluhu na zakoupení 2 klisen a jednoho hřebce kertaga - koně Przewalského v roce 1922 z University v Halle pro pražský zootechnický ústav zemědělské fakulty. Tito koně s 5 odchovanými hříbaty byli později byli umístěni v Pražské zoologické zahradě v Tróji, kam byl po uhynutí prvního hřebce v roce 1935 dán i druhý hřebec zakoupený opět Bílkem pro Zootechnický ústav od obchodníka K. Hagenbecka. Tak byl dán základ pro špičkový a jedinečný chov koně Przewalského v ZOO Praha, která díky tomu vede od té doby Plemennou knihu kertaga pro celý svět.

Další obrovskou zásluhou Prof. Bílka je iniciování založení hipologického muzea. V roce 1946 navrhl Výzkumnému odboru Min. zemědělství konfiskovaný zámek Slatiňany jako vhodný objekt, to jej v roce 1947 dostalo do správy a začalo muzeum budovat. Od roku 1953 přešlo muzeum pod Ministerstvo kultury - památkovou péči a stalo se bez nadsázky světovým unikátem.

Akademik, Prof. PhDr. et MUDr. František Bílek, DrSc., Dr.h.c., neobyčejně všestranný a vzdělaný člověk (a nositel ve své době snad všech největších a dosažitelných uznání a vyznamenání) měl být nesporně již dávno zařazen mezi skutečnou elitu našeho národa.


Zdroj: Odborné konference, 26.09.2002 

Dostal jsem zajímavý email a myslím si, že stojí za přečtení všemi, kteří jsou v rizikových letech!!

 
Přeposílám vám mail, co jsem dnes dostal. Vede mě k tomu fakt, že podobná příhoda se stala v mé rodině.
Pokud tento mail nepošlete dalším třem kamarádům do tří minut, nic se vám nestane, ani nebudete mít smůlu. Maximálně se může stát, že jednou, někdo, díky tomu, pomůže vám, nebo někomu jinému.
 
Opravdová příhoda:
Na jednom grilování Lenka najednou omdlela a spadla. Bylo jí nabídnuto zavolat záchranku, ale ona každého ubezpečovala, že je jí dobře a že se jí jen udělalo špatně kvůli svým novým  nerozchozeným botám.
I přesto že byla bledá a chvěla se, pomohli jí očistit a posadili jí ke stolu s jídlem. Celý zbytek večera byla Lenka v klidu. Pozdě večer po grilování Lenky manžel nato všem zavolal a oznámil , že jeho manželka byla přece jen hospitalizována.
O hodinu později náhle zemřela.
Při zahradní slavnosti totiž utrpěla mozkovou příhodu. Kdyby její přátelé věděli, jak se dají rozpoznat znaky mrtvice, mohla Lenka ještě žít!
Někteří lidé nezemřou hned, ale zůstanou odkázáni na pomoc druhých s vědomím, že jsou v beznadějné a bezvýchodné situaci. Trvá jen 1 minutu si toto přečíst!
Neurologové tvrdí, že pokud se pacient dostaví nejdéle do 3 hodin od příhody, může být zachráněný. Tvrdí, že trik je vtom nejen rozpoznat a správně diagnostikovat mrtvici, ale i dopravit pacienta do 3 hodin k lékaři, který může pomoci.
 
Jak rozpoznat mrtvici:
Nejlehčí metoda jak ji poznat, je komunikovat s postiženým takto:
1)      poprosit ho, aby se zasmál - což zřejmě nebudeschopen
2)      poprosit ho, aby řekl jednoduchou větu - může mluvit nesrozumitelně a zmateně
3)      poprosit ho, aby zvednul obě ruce - což mu nepůjde, anebo jen velmi těžko
4)      poprosit ho, aby vyplázl jazyk - pokud je jazyk pokřivený a kroutí se ze strany na stranu, je to znak mrtvice
Pokud má postižený problém vykonat alespoň jeden zhora vyjmenovaných kroků, je třeba ihned zavolat záchranku!
Jeden kardiolog tvrdí, že pokud každý člověk, který obdrží tento email a pošle ho dál alespoň dalším 10 lidem, si může být jistý, že bude zachráněn ( i díky němu) alespoň jeden lidský život.
Denně nám přichází tolik otravných a nic neříkajících e-mailů, že by jsme mohli aspoň jednou zaplnit síť něčím užitečným, nemyslíte?

 

Kniha, která mě šokovala!

John Gray

Kacířství-Eseje proti pokroku a jiným iluzím.

nakl.Dokořán, Argo, edice Aliter

Anglický filosof a politolog J.G. nelítostně odhaluje jednu lidskou iluzi, která se nazývá víra v pokrok! Lidské znalosti rostou, avšak  zvíře- člověk zůstává stejné.Říká:stejně jako kdykoliv předtím jsou režimy zákonné, pokud uspokojí lidské životní potřeby-bezpečí před násilím, ekonomické přežití a ochranu oblíbeného způsobu života.Nemusí to přitom být vždy režimy demokratické! Globalizace ani neohrožuje světový mír, ani nezaručuje věčnou konjunkturu, zvyšuje jen nestabilitu! Homo rapiens - člověk násilný-má za sebou dlouhou historii hromadného zabíjení, ale nikdy se nerozhodl regulovat počet příslušníků svého druhu inteligentně a lidsky!

Na každé stránce jsou věty, které se musí číst vícekrát.Stojí za to si ji přečíst a z realisty se stane skeptik!Optimismus je jen výsledkem neznalostí věci.

 

 
Čas rozhodnout se, na čem záleží
 

Keith Farnish je britský filosof, spisovatel, blogger a environmentální aktivista. Jeho knihu Věc měřítka (A Matter of Scale) si můžete zdarma stáhnout nebo přečíst on-line na jeho blogu. Další kniha Čas vypršel! Necivilizované řešení globální krize (Time's Up! An Uncivilized Solution To A Global Crisis, ISBN 9781900322485) právě vyšla a je k dostání ve všech velkých internetových knihkupectvích.

Článek, jehož souhrn zde předkládáme, vyšel 14. září na internetových stránkách The Culture Change pod názvem Time To Decide What Matters.

 

Po tisíce let nás učili, že ve Velkém Řetězci Bytí hrajeme my lidé výjimečnou, ne-li přímo božskou roli, a při pohledu na velkoměsta, která se stala naším většinovým biotopem, se nám skutečně  může zdát, že pro život na Zemi jsme nepostradatelní. Zřejmě je nejvyšší čas uvést tuto všeobecnou iluzi do správné perspektivy. Jsme jen jedním živočišným druhem z třídy savců, podkmene obratlovců, kmene strunatců, a když srovnáme počty živých bytostí celého našeho kmene s počty hmyzích nebo červích jedinců, snadno si uvědomíme naši přírodní bezvýznamnost. Věšina života na Zemi je tvořena jednobuněčnými a ve srovnání s nimi jsme v měřítku pozemské přírody stěží něco víc než povlak bakteriální kultury v Petriho misce. A přesto se nějak stalo, že zanedbatelný počet lidských živočichů působí přírodě vážné škody. Jsme bezvýznamní a přesto tak nebezpeční.

Okupujeme nejen vrchol potravního řetězce, ale i špici globální energetické pyramidy. Ve své krvelačnosti jsme se zároveň stali tak choulostivými, že nás to odsuzuje stát se oběťmi příští vlny vymírání. A přesto: Co považujeme za nejdůležitější faktor pro naši roli lidských bytostí? Peníze. Naše hodnoty se nesmyslně zploštily do všeho, z čeho nejvíce kořistí globální ekonomika. Místo vzestupů a pádů přírodních společenstev sledujeme v televizi vzestupy a pády kapitálových trhů. Na sloupcových grafech v novinách nepočítáme vyhynulé druhy, ale zkrachované firmy. Nemapujeme katastrofální narušení energetických toků mezi jednotlivými částmi ekosystémů, ale dopravní zácpy na dálnicích. Psychóza průmyslové civilizace je všudypřítomná. Každý člověk, který důvěřuje hierarchickým systémům politiky, trhu a masového konzumu, podlehl zásadní přestavbě priorit ve svých hodnotách. Nespojujeme nadále svůj osud v nebezpečně vratké pozici s globální ekologií. Věříme v ekonomický růst a vzýváme ho s jistotou, že nás bezpečně provede přes všechna rizika do zářivé budoucnosti peněz, pracovních míst a jiných výdobytků civilizace, které jsme si tak zvykli zbožňovat.

Důvod, proč jsme se rozhodli zničit pokračování života na Zemi, abychom mohli hledat něco tak zoufale triviálního, spočívá v dějinách civilizace. Každá civilizace má svůj cíl směřující k témuž: K nenasytitelné žádostivosti po pokroku diktované vrcholovou elitou. Každá civilizace musí cítit, že k něčemu směřuje, a její subjekty - občané - se tak stávají součástí té kolektivní žádostivosti. Protože čím jsme, když nikam nesměřujeme? Ztroskotanci. A z našeho strachu ze selhání jiní čerpají svou moc. Kdykoli se nám zdá, že jsme už-už dosáhli cíle, přijde někdo a posune nám ho zase o kousek dál. A tak přijmeme nové cíle, znovu se ztotožníme s "potřebami" systému a dál děláme, co nám řeknou. Díky tomuto psychotickému chování civilizace vzkvétají - ale vždy jen na chvíli.

Jak teď vnímáte své místo ve světě? Cítíte se být malými, bezvýznamnými, bezcennými, jen malými částečkami něčeho většího, než jste sami? Tento přirozený pocit je důvodem, proč středověcí duchovní vůdci byli tak pevní, pokud jde o naši pozici v hierarchii bytí - hned pod anděly, ale nad všemi ostatními formami života - tedy pokud jsme akceptovali, že vládci, kněží a feudálové byli dokonalejší než my ostatní. V průmyslové civilizaci je tomu podobně: Globální systém má plnou nadvládu nad vším, co existuje, ale nemusíte se cítit malými, tedy pokud uznáváte důležitost chození do školy a do práce, nakupování a chození k volbám. Účast v těchto aktivitách vás posiluje - některé lidi více než jiné. Proč ale potřebujete, aby se vám říkalo, jak jste důležití? Vypovídá to mnohé o stavu našich myslí, když pro získání pocitu vlastní ceny potřebujeme například dostávat dobrá školní vysvědčení. Jsme přece všichni lidské bytosti a jako takové máme hodnotu samy o sobě. Jsme co jsme: Naše vědomí je svázáno s naším fyzickým tělem a vše, co víme a cítíme, je určeno naší osobní zkušeností vzešlou z interakce se vším kolem nás. Jsme každý středem svého osobního vesmíru, nikoli v nějakém sobeckém smyslu slova, ale proto, že zkrátka nikdy nemůžeme věci vnímat mimo úhel našeho pohledu. Jako každý živý tvor jsme nositeli DNA - toho stroje na přežití, který nesmlouvavě diktuje rozmnožovat se a zajistit pokračování rodu - ale jsme také jedinečně sví. Proto jsme důležití: Ne kvůli globální ekologii nebo tomu absurdnímu konstruktu, kterému říkáme civilizace, ale proto, že na všem, na čem záleží, záleží nám. Je zřejmé, že destrukce přírodního prostředí lidskou civilizací není za žádných okolností přijatelná, protože ohrožuje to, na čem nám záleží nade vše: Nás samotné.

Nastal čas rozhodnutí. Musíme si vybrat. Chceme nadále podporovat a rozšiřovat globální nadvládu průmyslové civilizace nebo se znovu naučíme pokládat se za středy našich vesmírů, za to, na čem záleží nejvíc? Možná ještě zřejmější než snaha o individuální přežití je starost o naše nejbližší - o rodinu, o přátele. Chceme instinktivně chránit naši DNA prostřednictvím pokrevních příbuzných a lidí, na nichž naše přežití závisí. To znamená chránit nikoli sebe jako jedince, ale lidi, na nichž nám doopravdy záleží a které potřebujeme: naši komunitu. Komunita je v tomto smyslu protikladem civilizace, protože civilizace se rozvíjí díky rozdělení společnosti na malé, roztříštěné, soupeřící části. Komunita je však formou, ve které lidé vždy přežívali nejlépe. Proto je dnešní výběr jednoduchý: Civilizace nebo komunita, pokrok nebo humanita, smrt nebo život.

 


Odkaz na článek:
http://blisty.cz/art/49269.html

 

Toto si lidé u nás dosud neuvědomují!

 
Jsme popelnice Evropy !!
Zkusili jste si dát na dovolené v Itálii salát caprese? Že byla ta mozzarella nějaká mozzarelovitější, rajče chutnější a bazalka voňavější? Bohužel za to nemohly jen chuťové buňky nabuzené letní pohodou. Kvalita toho, co jíme, se ani dvacet let po revoluci nemůže měřit se západem. A můžeme si za to sami.
„Ceny, které budete milovat. - Nyní ještě levněji. - S námi ušetříte," hlásají supermarkety a snaží se nám tak vsugerovat, že nabízejí stejnou kvalitu za stále méně peněz. Ve skutečnosti se ale v jejich regálech přehrabujeme shnilými rajčaty a hledáme nějaké alespoň poloshnilé, snídáme jogurty plné škrobu, barviv a „éček" a místo masa se plníme namletou masokostní moučkou.
Dle odhadů Potravinářské komory je asi třetina českých spotřebitelů ochotna si za kvalitu připlatit. Jenže není kde... Zatímco v jiných odvětvích si vyberou náročnější konzumenti i ti, co mají hlouběji do kapsy, v oblasti potravin je nabídka obchodů na kvalitativně podobné úrovni - špatné. Mezi supermarkety vítězí od roku 2006 diskonty, které se specializují v lepším případě na zboží druhé kategorie, v tom horším nabízejí za pár korun výrobky, které se dají potravinou nazvat jen s velkou nadsázkou.
Supermarkety u nás posledních dvacet let rostly jako houby po dešti. Některé už z trhu zase zmizely - Julius Meinl, Delvita, Carrefour, Plus... Ale stále jich zbývá dost na tvrdý konkurenční boj. Řetězce se hojí ždímáním dodavatelů, těm potom nezbývá, než sáhnout na náklady. Na straně poražených kvalita. 
 
Smetanový nanuk bez smetany
Taky máte rádi Magnum? Tak poslyšte historku, kterou mi pod podmínkou přísného utajení identity vyprávěl manažer jedné potravinářské firmy. „Kdysi dávno uvedl Unilever svou vlajkovou loď na český trh v původní receptuře - poctivé a smetanové. Pak zkusili nanuk ošidit - mléčné tuky nahradili rostlinnými - a při zkušebních ochutnávkách s překvapením zjistili, že Češi nic nepoznali. Kokosový olej samozřejmě není nic škodlivého, ale ve smetanové zmrzlině bychom ho asi nečekali. Celou recepturu to přitom významně zlevní."
Podobným praktikám se elegantně říká „optimalizace receptury" a právě ony jsou důvodem, proč nám v zahraničí leckdy chutná víc než doma. V potravinářské branži přitom neexistuje nic běžnějšího, než zahušťovat jogurt škrobem, nahradit kakao ztuženým tukem, česnekové stroužky pastou a namísto pekanových ořechů přidat do produktu ty levnější, vlašské. „Venku by si to zákazník nenechal líbit, u nás to naopak nepřímo vyžaduje. Chce ty nejlevnější potraviny a těžko může čekat, že si za pět korun koupí uherák," říká mluvčí Potravinářské komory Dana Večeřová a přidává historku, kterou jí vyprávěl známý uzenář. „Šunky, která by se ani šunka jmenovat neměla, protože obsahuje jen 40 % masa, prý prodají stovky tun, kdežto tu opravdovou by téměř nemuseli vyrábět."
Salámová metoda
Dalším pojmem, který by měl každý zákazník znát, je „salámová metoda" postupné změny. „Optimalizuje se většinou ve více krocích. Tak například čtvrtý krok by spotřebitel vůči standardu poznal, ale vůči kroku tři už ho nepozná," popisuje David Perutka, marketingový ředitel Povltavských mlékáren, které vyrábí sýry Lučina nebo Sedlčanský. Zdůrazňuje přitom, že jeho firmy se to netýká. „My se naopak snažíme lidem vysvětlovat, že stojí za to připlatit si za kvalitu." Že spotřebitele většina firem šidí, je podle něj naše chyba. „Dokud tam není zpětná vazba, výrobci jdou dál a dál a hledají ten bod, za který už nemůžou zajít. Stačilo by přitom, aby ošizený produkt při zkušební ochutnávce nebo přímo v prodeji, odmítlo pouhých pět procent zákazníků, a management by se hezky rychle vrátil k původní receptuře. Jenže rozpoznávací schopnost českého konzumenta je po těch letech topinek, lančmítu a glutamanu sodného výrazně horší," míní Perutka.
Jak daleko zašlo ošizení nanuku Magnum, těžko říct, historka o výměně smetany za olej je stará už šest let. „Zmrzliny jsou co do složení v Evropě harmonizované," napsala INSTINKTu česká mluvčí firmy Unilever Andrea Jandová a slíbila podrobnější vyjádření. To ale až do uzávěrky přes několik urgencí nedorazilo. Že například Španělé jedí jiné Magnum než Češi, je přitom patrné už z pohledu na nutriční hodnoty dostupné na webu algida.com - španělské Magnum Classic je bohatší o 1000 kilojoulů, 3 gramy tuku a půl gramu vlákniny.
Dojídáme zbytky po Evropě
Čeští zemědělci si už od vstupu do Evropské unie stěžují, že se k nám dováží příliš zboží ze zahraničí. Bohužel ani to není dobrá zpráva pro české zákazníky. „Kvalitní věci se k nám vůbec nevozí. Dodavatelé vědí, že by to tady nikdo nekoupil. Někde se třeba vypěstuje dobré hroznové víno. Velké trsy jdou na bohatý anglický, ruský nebo skandinávský trh a k nám se dostane jen to, co z trsů opadá," popisuje další oblast, ve které jsou Češi „ti vzadu" vyhlášený pražský prodejce ovoce a zeleniny Jan Soukup. V roce 1991 začínal v Kunraticích s prodejem jahod, které se přímo na místě pěstují. Když se rozhodl rozšířit sortiment, musel přemýšlet, kde nakupovat. „Jezdil jsem nejdřív do velkoobchodů na Žižkově a v Lipencích a kupoval tam vždycky to nejdražší. Pak jsem se jednou ocitl v Paříži a uvědomil si, že i to nejdražší zboží, které se dá sehnat u nás, má pořád hodně daleko do světové kvality."
Posledních asi osm let tedy vozí špičkové ovoce a zeleninu z velkoobchodu v Drážďanech. „Je to úmorné, jezdím tam osobně dvakrát týdně, rodina mě moc nevidí, ale jinak to nejde." Z jeho zkušeností vyplývá, že bez nadsázky dojídáme zbytky po Evropě. „Supermarkety musí platit za odpad. Když tedy vidí, že něčeho vzali moc a už se jim to kazí, raději to odvezou zpátky do skladu. Ten to potom prodává za cenu odpadu a kdo to tam skupuje? Čeští obchodníci."
Když začínal, prodával provozovatel Kunratické stodoly borůvky ze Šumavy nebo meruňky z Moravy. Od domácích pěstitelů by rád bral i nyní, ale jejich výrobky neodpovídají požadované kvalitě. „Všechno se dnes šlechtí tak, aby to dobře vypadalo, aby se to nekazilo, čili z toho byly co největší výnosy, ale úplně se zapomíná na chuť," říká.
Dobré ven, špatné sem
Když už se u nás něco povede, v českých žaludcích to stejně neskončí. „Tak například u Mělníka se pěstuje chřest světové kvality, jenže 99 % odchází do Holandska. To samé český česnek, který je mnohem lepší než ten běžně prodávaný čínský. Nebo maso: pasou se tu nádherná plemena býků - angus, charolais... - ale na talíř se nám nedostanou, odcházejí do Německa nebo Rakouska, protože tam jsou ochotni za ně dát víc peněz. My místo toho chroupeme tuhé krávy," říká velký kritik české gastronomie, Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu.
I on tvrdí, že si za to, že jsme odpadkový koš Evropy, můžeme sami. „Teď jsme dělali test marinovaných mas na gril. Samozřejmě, že do toho ty supermarkety schovaly největší hnus, řada mas smrděla, byla v tom listerie, salmonela. Nebo na obal napsali ´4 steaky´, navrchu ležely dva a aby dojeli gramáž, pod tím byly nudličky. Normálně si z nás dělaj´ prdel, protože vědí, že jim to nikdo na hlavu nehodí," zlobí se Vaněk na příliš splachovací české zákazníky.
Přispějte nám k narozeninám
Prdel si obchodní řetězce dělají i ze svých dodavatelů. Legendy o tom, co vše musí výrobce udělat, aby se dostal do regálu supermarketu, by vydaly na knihu. „Každý rok je nové jednání o obchodních podmínkách. A každý rok něco ztratíme. Dáte jim například množstevní slevu 30 %. Další rok už chtějí 31, pak 32, 33... Když jim to nedáte, vypadnete třeba ze třetiny trhu, a to si nikdo nemůže dovolit," popisuje současnou praxi zástupce jedné mezinárodní potravinářské firmy. Naplno to ale říct nechce. Ať jsou praktiky řetězců jakkoli mafiánské, dodavatelům nezbývá, než jim vyjít vstříc. A mlčet. Poplatky za „zalistování", za uvedení v letáku, zpětné bonusy, regálovné... způsobů, jak vyždímat dodavatele, je nespočet. „Jeden z řetězců dokonce zavedl institut garantované marže - chce po dodavateli, aby mu zaručil marži třeba 35 %, ať se děje cokoli. I za předpokladu, že prodává zboží ve slevě. Prostě divoký východ," říká mluvčí Potravinářské komory, která na neomezenou moc řetězců upozorňuje dlouhodobě. Vrchol drzosti podle ní loni předvedl Kaufland, když obeslal dodavatele s dopisem, že by mu měli přispět u příležitosti deseti let na českém trhu.
Samotné řetězce přitom ztěžují výrobcům situaci ještě tím, že vedle jejich zboží prodávají výrobky takzvané privátní značky, které jsou třeba o 30 procent levnější. „Že se jedná o stejnou kvalitu za nižší cenu, je jen dojem, který se řetězce snaží vytvořit. Zadání při výrobě je přitom jasné: udělejte to co nejlevnější. A jelikož jsou potraviny už tak levné, umíte si představit, z čeho se vyrábějí ty privátní," upozorňuje Dana Večeřová. Především v kvalitě privátních značek je rozdíl mezi Českem a západem doslova propastný. „Ve Francii jsou kvalitní potraviny tak drahé, že když si potom koupíte sýr feta Carrefour, tak je to opravdu pravá feta z ovčího mléka a ne šizená z kravského," popisuje David Perutka. Zastoupení privátních značek se přitom u nás rok od roku zvyšuje a loňská studie agentury GfK Praha ukázala, že český spotřebitel je preferuje čím dál tím víc.
Mocný zákazník
Pokusů obrovskou moc řetězců omezit byla spousta. Podle mnohých odborníků je ale jakákoli regulace kontraproduktivní. „Ve Francii mají takzvaný Galandův zákon, dle kterého nesmí dodavatel jít pod doporučenou cenu, to znamená stejnou cenu pro Lidl i pro malého obchodníka. Dopadlo to tak, že řetězce dostávají marži formou zpětných bonusů. Doporučená cena je třeba deset eur, ale dodavatelé jim zpátky posílají čtyři. Stát tak vlastně řetězcům garantuje 40% marži," popisuje Perutka, který francouzský trh dobře zná.
Jak už bylo řečeno, větší moc než stát mají ve svých rukou spotřebitelé, Tedy podle manažerské terminologie „většinový zákazník": jeho přáními se totiž řídí všichni výrobci i obchodníci. „Pořádáme ochutnávky, focus groups, vyhodnocujeme podněty ze spotřebitelských linek. Sortiment i třeba chuťové profily jsou odrazem toho, co si lidé přejí," shrnuje například mluvčí české pobočky největší potravinářské firmy světa Nestlé Martin Walter. Až podle tohoto pravidla přestane „většinovému zákazníkovi" stačit shnilá zelenina, ošizené uzeniny, mléčné výrobky plné éček, a začne požadovat větší šíři sortimentu, výrobci i prodejci se prostě budou muset zlepšit. Tak si na to vzpomeňte třeba hned na příštím nákupu.
Není Kaufland jako Kaufland
„Bohatá nabídka od vlastních značek přes produkty regionálních výrobců až po značkové výrobky. Denně absolutně čerstvé zboží a kvalita za skvělé ceny," hlásá nabídka českého Kauflandu - mezi Čechy nejoblíbenějšího řetězce. Rozhodli jsme se ji prověřit.
Aby bylo s čím srovnávat, vypravili jsme se nejdřív do prvního Kauflandu, na který člověk narazí za západními hranicemi - v bavorském Weidenu. Tamní supermarket je o trochu větší než ten, který navštívíme o den později v pražské Michli. Předem tedy počítáme s tím, že bude mít širší sortiment. I tak na nás čeká mnoho překvapení.
První - i když tohle bylo celkem očekávatelné - přichází v oddělení ovoce a zeleniny.Pět druhů melounů, deset druhů salátů, devět druhů rajčat od obyčejných za 0,99 eur za kilo až po temně rudé keříkové krasavce za 2,95. Čtyři druhy česneku - nejlevnější čínský, který kraluje nabídce českých obchodů, ale také lepší španělský a luxusní argentinský za bezmála šest eur za kilo. Několik druhů brambor včetně speciálních velkých, určených na grilování. Vše je k dostání také v bio kvalitě, zboží je čisté, čerstvé, z některých regálů se dokonce line vůně. Hezkou službou zákazníkům jsou ananasy nebo melouny naporcované na menší části. Koneckonců, v Kauflandu nenakupují jen velké rodiny.
Jako Alenka v říši divů si připadáme i u regálu s čerstvými těstovinami - tam, kde u nás leží jen tortelliny nevalné kvality, mohou Němci vybírat z desítek druhů: různé typy italských těstovin plněných vším možným, ale také několik druhů knedlíčků do polévky nebo skvěle vypadající tašky plněné zeleninou a zelné či bylinkové špecle, o jejichž existenci v potravinovém univerzu jsme do toho dne neměli tušení. Podobná situace nastává později v oddělení rýže, těstovin, instantních pokrmů, ale třeba i ingrediencí na pečení nebo alkoholu - je libo portské, francouzský pernod, balkánskou rakiji nebo italský koktejl Bellini a anýzovou sambucu?
 
Česko: špekáčky bez masa, shnilé papriky
Naprostá většina potravin je v Německu k dispozici ve více variantách - levný, a logicky tedy méně kvalitní výrobek privátní, vlastní značky, plus dražší a lepší zboží značkové. Tak například - sháníte-li mozzarellu, můžete si vybrat z několika druhů v rozpětí mezi Valgrande za 0,55 eur a italskou Galbani za 1,99. To samé sýr mascarpone - domácí privátní značka za 1,39, lepší italské Galbani za 2,69.
Není ale privátní značka jako privátní značka. I ty nejlevnější výrobky si v Německu drží určitou kvalitu. Tak například klobásy, párky a špekáčky. I to nejlacinější balení za pouhých 1,45 euro obsahuje 70 procent masa, u dražších to nejde pod 90 procent. Zkušenost z Česka? Nejlevnější špekáčky, které stojí 61,50, tedy zhruba tolik jako v Německu, mají pouhých 27 procent masa! Jako špatný vtip vypadá také etiketa „libových párků" se 43 procenty masa.
Krom téměř bezmasých špekáčků jsme si v českém Kauflandu mohli pořídit ještě shnilé kapie, nahnilé brambory a mrkev se zvadlou natí (a to jsme v Praze nakupovali hned po ránu, kdežto ve Weidenu až odpoledne). V biokvalitě je v Česku k dostání jen mrkev, paprika, brambory a cibule. Skutečně srovnatelné se nám zdálo snad jen oddělení pečiva - i v českém Kauflandu je stejně jako v Německu k dostání několik druhů čerstvého chleba, baget a preclíků. U západních sousedů má však každé pečivo uvedené i podrobné složení a důmyslnější je také systém prodeje: pečivo je schované za plexisklem, zákazník si musí každý kus vylovit vidlicí podobnou té z automatu na hračky. Má tak jistotu, že před ním na zboží sahal maximálně pekař.
V Německu bez „éček"
Po nákupu přišlo na řadu chuťové srovnání. To jsme nemohli provést v takové míře, jak jsme plánovali, protože sortiment českého a německého Kauflandu se shoduje ještě méně, než jsme čekali. Řetězec sice staví do velké míry na vlastních - takzvaných privátních - značkách, jenže výrobky určené pro německý trh si vyrábějí Němci sami, kdežto u nás se prodává diskontní zboží převážně polské provenience. Každá z výrobních zemí přitom evidentně „jede" podle jiných receptů.
Nejlevnější čokoláda: Katy vyráběná pro Kaufland v Polsku za 8,90 Kč versus Alpia za 0,33 euro. Alpia chutná jako čokoláda, kdežto Katy je prostě jen sladká hmota, po které zůstává v ústech podivná pachuť. Rozdíl je patrný i při pohledu na složení: Katy obsahuje rostlinný tuk místo máselného a navíc ještě emulgátor E 476. Obě levné čokolády obsahují méně než 30 procent kakaa. Pro srovnání: luxusnější pochoutka švýcarské firmy Lindt je sice šestkrát dražší (v německém Kauflandu jsme ji koupili za 1,89 eur), ale také deklaruje téměř dvakrát tolik kakaa a žádná „éčka" ani rostlinné tuky.
Nejlevnější camembert:sýr značky Vian vyráběný pro český Kaufland v Polsku(17,90 kč) měl plíseň mdlé chuti, a naopak příliš zralý a rozteklý vnitřek. Německý k-classic (rovněž privátní značka vyráběná pro Kaufland - 0,65 eur) byl chutnější a měl lepší konzistenci. Liší se i složení: „český" camembert obsahuje víc tuku a sacharidů, německý má víc bílkovin.
 
Převzato z týdeníku Instinkt, s laskavým svolením autorky Lucie Jánské.
 

                                
    

 


 

 

Obchodníci a reklamy z nás dělají blbce. Promiňte ten výraz, ale jinak se to ani nazvat nedá. V hypersupermarketu prodávají zázračné „bio francouzské“ kuře už po slevě za 160 Kč kilo, protože prý je vychované na farmě, kde pobíhalo po dvoře a bylo dokrmené cereáliemi.
Cereálie, dřív se tomu říkalo zrní! To se mi navíc spojilo s tvrzením jednoho našeho novináře, který napsal do Fragmentů článek, kde poznamenal, jak naše kuřata jsou namačkána v klecích a krmena antibiotiky. Tak, aby bylo jasno. Vím o čem píšu, protože jsem vysokoškolským vzděláním zemědělec, vyrostla jsem na dvoře mezi slepicemi, husami, kačenami, s kozami, koňmi, ovečkou. Když jsem dostala od rodičů výprask, tak jsem se šla vybrečet krávě na krk. Navíc celý svůj profesní život jsem pracovala v zemědělství, schvalovala porosty jako semenářský agronom, dohlížela na pracovníky „výkupáckých“ laboratoří, zda dobře hodnotí zrniny, pracovala u laboratorního stolu, psala metodiky pro laboratorní a technologické postupy při skladování obilí a výrobě krmných směsí, počítala receptury, navrhovarmy a posledních 10 let lovila na internetu všechno, co se týkalo výživy zvířat, potažmo lidí. Tak mi, prosím, věřte a přečtěte si tento článek, je to ve vašem vlastním zájmu.
 Ano naše zemědělství bylo poznamenáno socializací, zcelováním pozemků v nevhodných podmínkách a nevhodnými terénními úpravami, ale to byly spíš výjimky a nebylo to všude. Staří sedláci moc dobře věděli, proč je ta mez tam, kde zrovna je. Celá krajina byla uzpůsobena tak, aby zadržovala vodu. Stejně tak zdravé lesy. Pro člověka je nejdůležitější vzduch, voda a půda. O jakosti vzduchu nemluvím, o jakosti vody a hlavně o jejím množství, které naší současnou krajinou jen rychle prohrne, taky ne a o půdě – o ornici – největším našem pokladu, to by bylo několik stránek málo. Při vstupu do EU jsme měli 120 % potravinovou soběstačnost. Tlak nadprodukce „starých“ členských států EU je tak vysoký, že i třeba v Rakousku, které si berou všichni za vzor hospodaření (viz pan dr. Cílek v nedělní Moravcově debatě) za posledních 15 let zaniklo 40 % malých farem, protože to ekonomicky neustály. Přitom v Rakousku není tolik „hypersuper“ nadnárodních řetězců, a tak každý obchodník musí koupit potraviny kolem sebe a ne je vozit přes půl Evropy, případně zeměkoule, a přesto to malé farmy ekonomicky vzdaly. Tvrdím, že naše zemědělství bylo na vysoké úrovni a plně konkurenceschopné, nebýt nerovných, přímo vražedných podmínek, které mu připravili naši politici.
Jela jsem nedávno po delší době autem po jižní Moravě. Na polích není nic jiného než ječmen, pšenice, kukuřice a řepka. Kde jsou lány vojtěšky, červeného jetele, řepy cukrové i krmné, hrachu, cibule, okurek, jahod, mrkve, bobu … Vždyť už se vůbec nedá sestavit osevní postup. Jaký vliv to má na strukturu půdy, jaký veliký splach je do potoků a řek. To ale není cílem mého článku. Nemáme už žádný dobytek. Jak dlouho mohli zemědělci vydržet výkupní cenu mléka za 5 Kč, když u nejlepšího chovatele se výrobní náklady na 1 litr pohybují k 8 Kč. Tak se podřezaly kravám krky. Chováme se přece ekonomicky! Stejně tak to skončilo u chovů prasat a drůbeže. Nemá kdo žrát jetel, a tak se nepěstuje a není chlévská mrva na hnojení, tolik potřebná pro zachování humusu a udržení vody v půdě, není kde zpracovávat cukr, není kde zpracovávat ovoce a zeleninu. První, co bylo zlikvidováno byla Fruta: v Modřicích, v Miroslavi, ve Znojmě, a cukrovary, kdo je prodal Francouzům? Na jednoho pracovníka v potravinářském průmyslu pracovalo v prvovýrobě, to znamená na poli, v průměru 8 lidí. Že jsou teď všichni na sociální podpoře a nevybereme tolik daní? To nevadí, zvedneme DPH! Že nám ubylo orné půdy o 250 000 ha, že máme na nejkvalitnější orné půdě (kde se pěstovala zelenina) logistická centra, hypersuper a sluneční kolektory, to nevadí, však to zaplatíme všichni v ceně energie. Nejhorší ovšem je, co jíme. A to musíme všichni.
Dám příklad maso. Už jsme potravinově soběstační na nějakých 60 %. Naše hospodářská zvířata nejsou krmena antibiotiky  minimálně 25 let a už tehdy se dávalo pečlivě pozor, aby to nekolidovalo s lidskými léčivy. Zvířata, která byla takto léčena, skončila povinně v kafilériích (státních!). Soudruzi při centrálním plánovaní měli málo devíz na dovoz nezbytných surovin, a proto se všechno do komplexních krmných směsí dávkovalo na spodní hranici, viz třeba fosfor, sója (bez P a bílkovin to prostě nejde). Veterináři v ČR kontrolují na všech jatkách vnitřnosti, játra, ledviny, kde se kumulují těžké kovy, mykotoxíny a objeví všechny průšvihy. Zato u dovozového masa, už mohou kontrolovat jenom svalovinu, protože vnitřnosti se k nám nedováží, a v ní jsou koncentrace škodlivin tak nízké, že je neobjeví. Hádejte, kdo snědl při ,,dioxinové“ aféře všechno německé maso? Bylo levné, že?
Nejhorší ovšem je, že všechno z dovozu, co se u nás zabalí, dostane EAN 985 a jsme u toho, nepoznáme odkud to je. Jedovatě podotknu „nejvíc kravínů, prasečáků a drůbežáren“ je v Praze! Jíme drůbeží maso z Brazilie, které tam nadnárodní řetězec koupil za 9,90 Kč za kg (zabalil jako Vodňanské kuře), hovězí z Argentiny za 19,80 Kč (krmené výhradně GMO sójou, která roste na místě čerstvě vyklučeného pralesa, tedy zelených plic planety), ale balené v Praze třeba pro Ahold! Marže těchto hypersuper je asi 48 % a to jsme nadávali za totáče Jednotě, že měla 12% marži.
Mléko, sýry – zdroj vápníku. V polovině sýrů jsou analogy (jsou 3 x levnější než tvaroh). Mám to dál rozvádět? Co se stalo s naším tvarohem? Už z něj buchty neuděláš! Ve všem je nacpaný modifikovaný škrob a případně vláknina, aby zadržovaly vodu. Kde jsou naše kvalitní sýry? Co s nimi udělal francouzský majitel Želetavy? Jogurty nejsou jogurty, ale nabarvený, navoněný ochucený škrob. Vezměte rozum do hrsti, jogurt je jen to, co má v názvu jogurt (přikázáno EU). Žádné Dobré mámy, Activie, či jak se to všechno jmenuje. Žádný problém, však všechen chybějící vápník, hořčík, atd zakoupíme v lékárnách!
Díváte se občas v televizi, jak vaří špičkoví kuchaři: Ital v kuchyni, Zdeněk Polreich? Používají zásadně „prvotní“ suroviny. Rovněž s tuky je to všelijaké. Kolik si myslíte, že člověk jako zvíře snědl olejnatých semen? Zato jedl sádlo a pil syrové, nehomogenizované tedy plnotučné mléko, ale také se hýbal! Olivový olej, panenský, ano! Ale jen do tří měsíců po vylisování, to už jej „hypersuper“ přivezou k nám. Nejkvalitnější olej je čistý řepkový, dostanete jej ale koupit? Omega mastné kyseliny největší nesmysl, ty naopak zacpávají cévy a způsobují záněty. Najděte si nejnovější výzkumné zprávy o cholesterolu, ale ty sem snad ještě z USA nedorazily.
To, co je jinde už dlouho v potravinářství zakázané, tak u nás se o tom ani nemluví. Přeskočím chleba – o hrůzo, naše základní potravina. A to jsem se ještě netrefovala do tekutin, které nám obchod nabízí. Hromady PET lahví. Podívali jste se někdy na obsah ovocného podílu? Že bifenily pronikají z obalu dovnitř do obsahu? Že oxid uhličitý v sycených vodách je znečištěn příměsemi? Že nejkvalitnější voda je z vodovodního kohoutku. Že dlouhodobé pití minerálních vod je nepřirozené. Člověk jako zvíře pil povrchovou vodu. Chcete pokračovat?
Letos je v naší republice zasázeno jen 30 000 ha brambor a lékaři naříkají, že málo jíme brambory (zdroj draslíku a vitamínu C). Dříve jsme jich snědli téměř třikrát tolik. Jistě, přestala jsem kupovat brambory také, ne protože jsou drahé, ne protože jsou odněkud z Tramtárie, ale protože jsou zelené, skladované na světle a tudíž jedovaté a karcinogenní. Jak může někdo nabízet zelené brambory, vždyť se to nesmí dávat ani dobytku? Upozorňovala jsem paní vedoucí našeho Alberta tady na sídlišti, ať ty zelené brambory vyhodí. Ano provedla to, ale dnes už jsou tam zelené zase, protože na světle zezelenají už za tři dny.
A ještě abych nezapomněla na ty klece. Brojleři u nás rozhodně v klecích nebydlí, ani chovné kuřice. Bydlí v nich nosnice a jim předepisuje EU velikost klecí. Myslíte si snad, že jinde v EU se klece nepoužívají?
Tááák už jsem si notně zanadávala, a tak končím.
Převzato z Emailové přeposílačky
 
 
Hypermarketové rajče
 
Rajče se sklízí ještě zelené. Pak je uloženo do velkoskladů, kde je podchlazeno při teplotě do deseti stupňů. Cílem je zpomalit proces dozrávání o zhruba dva týdny a tím oddálit krajní termín ideální konzumace.
Jenže následný osud rajčete je mnohem závažnější a také méně známý. Aby byla rajčata zbavena eventuelních bakterií, projdou chlorovou koupelí. I když v ní pobudou jenom dvě minuty, přesto část této tekutiny vstřebají.
Absorpce se usnadňuje zejména tehdy, je-li na některém místě porušena slupka.
Pak přichází dvou až třítýdenní pobyt v komoře pro dozrávání. A právě v tomto ovzduší naplněném etylénovým plynem nabírá rajče, podobně jako mnohé další plody, charakteristickou barvu.
Doporučuje se, aby tato fáze zrání nepřesáhla 72 hodin, protože pak by se na plodech mohly objevit houby. Jenomže toto doporučení je velmi často porušováno, protože je třeba dosáhnout přijatelné barvy u plodů sklízených ve stále ranější fázi vývoje, čili zelenější a zelenější.
Nyní začíná kosmetická fáze celého procesu. Aby rajče vypadalo lépe a lákavěji, využívá se umělého barviva. Než se rajčata vydají na pulty obchodů, je jim do kůže vstříknuto barvivo, které jim dodá jednotný vzhled.
Ještě než se rajče dostane na náš stůl a dřív než je položeno na pult, musí projít další procedurou, voskováním. Tím se zabrání vypařování vody, scvrkávání a vráskám a dužina rajčete se uchová tak dlouho, jak je to jen možné.
Některé deriváty vosků jsou z petroleje a další mohou být pro zjemnění # obohaceny mýdlem.
O tom, co jíme, rozhodujeme sami.
Fuj - a to nám dávají bez ostychu.
Já věděl, proč se plahočím, proč ohýbám hřbet na zahrádce ... ať žije zlatý venkov !!!!!!! a domácí zahrádky !!!!!!!
Tak " dobrou chuť " ....... brrrrrrrr .......


 
Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30. 1. 2011 | Rubrika: U NÁS

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z
kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The
Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé
světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního
tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál
šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším
souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6.prosince 1939,
kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství,
byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro
Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v
Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi.
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska. Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5.odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.

V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku
března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi
kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi
vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými
jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v
létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem
bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.

Potíže s lidmi.
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale
knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.

Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů,
které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké
práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v
hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři. Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.

Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Židé.
Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se
předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaz zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců,
"upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů
počkat doma.

 Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga,
nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny,
odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho
v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál.

Vyřešili to Cikáni.
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to
vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se
z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.

Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly,
obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách
o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to
nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau
a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila
v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých
jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Vlepená stránka.
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové
knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento
jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v
boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby
vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na
nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo."Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,"
vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."

Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo
jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi
přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál.
"Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka,
aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky
nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu
v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý
strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."

Mlčeti zlato.
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně
sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší
kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula
Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.

"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou
konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten
pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem,
prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu
nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.

Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad
Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel.
Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova,
kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec.
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je
například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými
zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já? Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle:
Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně --, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.

A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml.
My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve
nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale
přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho
stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad
tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text
převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký
cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?

Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám,
protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme
sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme,
kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.

"Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy
rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu
rozumím.

Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003


PS.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání
Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je
nutné vzít vážně: "Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude
muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."


 
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v Německu.
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN. Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl.Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: - hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu. Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel. Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni. Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur.U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).
Poplatky za léky a obvazový materiál.%3
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA